10.01.2025
Bez úsilí není úspěchu
Proč jsou současné děti tak křehké? Není za tím jen nedostatek pohybu. Více to rozebere Michal Šafář, uznávaný sportovní psycholog a děkan Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci.
"Míra přirozené, spontánní aktivity nám vymizela. Proto hledáme způsob, jak se organizovanou aktivitou přiblížit původnímu stavu. Ale pozor – procento milých, laskavých a příjemných lidí, kteří se pohybují ve sportu, je stejné jako v běžné populaci. To znamená, že sport má výchovné aspekty, ovšem není to tak, že kdo dělá sport, bude automaticky lepší. I když projdete v průběhu dospívání pohybovou aktivitou, výsledkem v dospělosti je, že jste buď zranitelní, anebo odolní. A velmi záleží na učitelsko-trenérsko-rodičovském přístupu, kam se to posune.
Pokusím se vytáhnout tři principiální věci, které mi z hlediska učitelsko-trenérsko-rodičovského přístupu, přijdou klíčové pro to, abychom se s dětmi dostali blíž k mentální odolnosti.
Zaprvé: vytvoření základního vzorce pro děti i dospívající, že vynaložené úsilí vede k úspěchu. Zdůrazňuji to proto, že díky technologické změně dnešní generace nepotřebuje vynaložit příliš velké úsilí k tomu, aby na nějaký úspěch velmi rychle dosáhla. Takže i děti, které přicházejí do organizované pohybové aktivity, tento princip vůbec neznají. A my v první fázi práce s nimi potřebujeme najit mechanismus, jak to do nich dostat. Stojíme proti těžkému soupeři, protože díky technologické změně je pocit úspěchu, naplnění, uspokojení dostupný v oblastech mimo sport bez vynaložení úsilí. Jak to změnit? Musíme si uvědomit, že když se něco dělalo před dvaceti lety takto, dnes už stejný mechanismus fungovat nebude.
Zadruhé: práce s chybou. Uvolněte se a zkuste si představit, že jste v interakci s někým, kdo je pro vás autoritou. A teď vám tenhle člověk říká: Udělal jsi chybu! Selhal jsi! Co to s vámi dělá? Nic moc, že?
S chybou se v rámci přístupu k žákům, respektive svěřencům, musíme naučit opravdu specificky pracovat, abychom se dostali od zranitelnosti k odolnosti. Ve chvíli, kdy jsme konfrontováni s chybou nebo si ji vybavíme, to u nás vyvolává nepříjemnou emoční reakci. Není na tom nic špatného, je to dáno přirozeně a evolučně. Orientace na chybu pro nás byla z hlediska sebezáchovy extrémně důležitá. Chyba, kterou jsme udělali, nás totiž často ohrožovala na zdraví, případně na životě. My jsme si ji tedy nemohli dovolit. Proto i dnes chyba, s kterou jsme konfrontováni, u nás vyvolává poměrně velkou a intenzivní emoční odezvu, jež se potom propisuje do všech dalších reakcí. Ale tím, jak se společnost vyvíjela, jsou dnešní chyby z 99 procent procesní, průběžné. A pro jakýkoli proces učení velmi důležité. Takže byť to není příjemné, tyhle chyby jsou žádoucí. Fatálních chyb ohrožujících na životě je opravdu minimum.
Mimochodem – když jsem nedávno školil s jedním významným trenérem rodiče tenisových dětí, dával jsem za příklad pohled na současnou světovou jedničku Jannika Sinnera z hlediska poměru vyhraných a prohraných míčů. Ten poměr tehdy byl zhruba 64:46. Takže nejlepší tenista světa tráví 46 procent času v chybě! Naším úkolem v průběhu učení, hlavně na počátku, je vytvořit takové prostředí a navázat s našimi svěřenci takový vztah, abychom vybudovali základní bublinu bezpečí. Ta nemá vést k tomu, že budeme dětem a svěřencům říkat, že všechno je úžasné a všechno se jim daří. Bublina slouží k tomu, aby mohli bezpečně selhávat. Aby se naučili, že chyba, selhání a neúspěch jsou naprosto přirozenou součástí procesu učení nebo cesty k úspěchu. Sport může pomoci k získání téhle zkušenosti, která je potom přenositelná do jakékoli životní oblasti. Nejlepší, co pro děti rodič, trenér, učitel může udělat, je vystavit je téhle zkušenosti.
Skutečně úspěšní totiž selhávají častěji než ostatní. Je to logické: kdy děti a dospívající dělají chybu? V okamžiku, kdy se dostávají na aktuální hranici svých schopnosti a dovednosti. Pro jejich vývoj je to dobře, protože mají odvahu si vyzkoušet, kam až se dostanou. Pak udělají chybu a my bychom jim měli vytvořit prostředí, aby se nebáli chybu udělat znovu a znovu, až do momentu, kdy situaci zvládnou. Je to elementární předpoklad k tomu, aby byli úspěšní.
Poslední parametr, který bych vypíchl? Práce s úzkosti. Jak zmizela přirozená pohybová aktivita, je tendence mít dítě od raného věku neustále pod kontrolou. S důrazem na bezpečí. Tim ale budujeme prostředí, kde moudrý dospělý člověk dítěti neustále říká, co a jak má dělat. V počátku učení může být efektivní, když mají žáci přesně vykolíkovanou cestu, po které mají jít. Současné to ale z hlediska nastaveni mentálního procesu vede k tomu, že dítě si zvyká přesouvat pozornost od vnitřní ho procesu, co se s ním děje, ven, na moudrého dospělého, který mu říká, jak to má dělat.
Druhý aspekt – z hlediska sociálního srovnávání je tato generace vystavena konfrontaci nikoli jen se svými vrstevníky kolem něj, ale prostřednictvím sociálních sítí je dnes a denně bombardováno tím nejlepším na světě. Vidí svou úroveň a potom na Instagramu ty krásné a úspěšné. Tim pádem se tlak na to být úspěšný diametrálně zvedá.
Potom zejména v období prepuberty a puberty, kdy sebedůvěra je rozkolísaná, mám tendenci velmi citlivě reagovat na to, jak na mě reaguje okolí. Když jsou děti zvyklé se orientovat podle toho, co mi říká okolí, a nikoli podle toho, do jaké míry jsem schopen si hranice nastavit sám, potom míra zranitelnosti – tedy to, že se cítím ve spoustě věcí nedostatečný, nedokonalý – roste. I ve sportu mají tendenci z výkonových situací utíkat pryč, když mají pocit silného selhání. Bohužel, dost často nám utíkají i jedinci s dobrou perspektivou. Takže: co nám v první fázi může učení akcelerovat, vede v kritické fázi vývoje k útěku od sportu. Proto je potřeba také redefinovat úspěch."
"Pod pojmem úspěch musíme v současné době vidět osobní posun a osobní rozvoj."
Pokusím se vytáhnout tři principiální věci, které mi z hlediska učitelsko-trenérsko-rodičovského přístupu, přijdou klíčové pro to, abychom se s dětmi dostali blíž k mentální odolnosti.
Zaprvé: vytvoření základního vzorce pro děti i dospívající, že vynaložené úsilí vede k úspěchu. Zdůrazňuji to proto, že díky technologické změně dnešní generace nepotřebuje vynaložit příliš velké úsilí k tomu, aby na nějaký úspěch velmi rychle dosáhla. Takže i děti, které přicházejí do organizované pohybové aktivity, tento princip vůbec neznají. A my v první fázi práce s nimi potřebujeme najit mechanismus, jak to do nich dostat. Stojíme proti těžkému soupeři, protože díky technologické změně je pocit úspěchu, naplnění, uspokojení dostupný v oblastech mimo sport bez vynaložení úsilí. Jak to změnit? Musíme si uvědomit, že když se něco dělalo před dvaceti lety takto, dnes už stejný mechanismus fungovat nebude.
Zadruhé: práce s chybou. Uvolněte se a zkuste si představit, že jste v interakci s někým, kdo je pro vás autoritou. A teď vám tenhle člověk říká: Udělal jsi chybu! Selhal jsi! Co to s vámi dělá? Nic moc, že?
S chybou se v rámci přístupu k žákům, respektive svěřencům, musíme naučit opravdu specificky pracovat, abychom se dostali od zranitelnosti k odolnosti. Ve chvíli, kdy jsme konfrontováni s chybou nebo si ji vybavíme, to u nás vyvolává nepříjemnou emoční reakci. Není na tom nic špatného, je to dáno přirozeně a evolučně. Orientace na chybu pro nás byla z hlediska sebezáchovy extrémně důležitá. Chyba, kterou jsme udělali, nás totiž často ohrožovala na zdraví, případně na životě. My jsme si ji tedy nemohli dovolit. Proto i dnes chyba, s kterou jsme konfrontováni, u nás vyvolává poměrně velkou a intenzivní emoční odezvu, jež se potom propisuje do všech dalších reakcí. Ale tím, jak se společnost vyvíjela, jsou dnešní chyby z 99 procent procesní, průběžné. A pro jakýkoli proces učení velmi důležité. Takže byť to není příjemné, tyhle chyby jsou žádoucí. Fatálních chyb ohrožujících na životě je opravdu minimum.
Mimochodem – když jsem nedávno školil s jedním významným trenérem rodiče tenisových dětí, dával jsem za příklad pohled na současnou světovou jedničku Jannika Sinnera z hlediska poměru vyhraných a prohraných míčů. Ten poměr tehdy byl zhruba 64:46. Takže nejlepší tenista světa tráví 46 procent času v chybě! Naším úkolem v průběhu učení, hlavně na počátku, je vytvořit takové prostředí a navázat s našimi svěřenci takový vztah, abychom vybudovali základní bublinu bezpečí. Ta nemá vést k tomu, že budeme dětem a svěřencům říkat, že všechno je úžasné a všechno se jim daří. Bublina slouží k tomu, aby mohli bezpečně selhávat. Aby se naučili, že chyba, selhání a neúspěch jsou naprosto přirozenou součástí procesu učení nebo cesty k úspěchu. Sport může pomoci k získání téhle zkušenosti, která je potom přenositelná do jakékoli životní oblasti. Nejlepší, co pro děti rodič, trenér, učitel může udělat, je vystavit je téhle zkušenosti.
Skutečně úspěšní totiž selhávají častěji než ostatní. Je to logické: kdy děti a dospívající dělají chybu? V okamžiku, kdy se dostávají na aktuální hranici svých schopnosti a dovednosti. Pro jejich vývoj je to dobře, protože mají odvahu si vyzkoušet, kam až se dostanou. Pak udělají chybu a my bychom jim měli vytvořit prostředí, aby se nebáli chybu udělat znovu a znovu, až do momentu, kdy situaci zvládnou. Je to elementární předpoklad k tomu, aby byli úspěšní.
Poslední parametr, který bych vypíchl? Práce s úzkosti. Jak zmizela přirozená pohybová aktivita, je tendence mít dítě od raného věku neustále pod kontrolou. S důrazem na bezpečí. Tim ale budujeme prostředí, kde moudrý dospělý člověk dítěti neustále říká, co a jak má dělat. V počátku učení může být efektivní, když mají žáci přesně vykolíkovanou cestu, po které mají jít. Současné to ale z hlediska nastaveni mentálního procesu vede k tomu, že dítě si zvyká přesouvat pozornost od vnitřní ho procesu, co se s ním děje, ven, na moudrého dospělého, který mu říká, jak to má dělat.
Druhý aspekt – z hlediska sociálního srovnávání je tato generace vystavena konfrontaci nikoli jen se svými vrstevníky kolem něj, ale prostřednictvím sociálních sítí je dnes a denně bombardováno tím nejlepším na světě. Vidí svou úroveň a potom na Instagramu ty krásné a úspěšné. Tim pádem se tlak na to být úspěšný diametrálně zvedá.
Potom zejména v období prepuberty a puberty, kdy sebedůvěra je rozkolísaná, mám tendenci velmi citlivě reagovat na to, jak na mě reaguje okolí. Když jsou děti zvyklé se orientovat podle toho, co mi říká okolí, a nikoli podle toho, do jaké míry jsem schopen si hranice nastavit sám, potom míra zranitelnosti – tedy to, že se cítím ve spoustě věcí nedostatečný, nedokonalý – roste. I ve sportu mají tendenci z výkonových situací utíkat pryč, když mají pocit silného selhání. Bohužel, dost často nám utíkají i jedinci s dobrou perspektivou. Takže: co nám v první fázi může učení akcelerovat, vede v kritické fázi vývoje k útěku od sportu. Proto je potřeba také redefinovat úspěch."
"Pod pojmem úspěch musíme v současné době vidět osobní posun a osobní rozvoj."
„SKUTEČNĚ ÚSPĚŠNÍ SELHÁVAJÍ ČASTĚJI NEŽ OSTATNÍ. JE TO LOGICKÉ: KDY DĚLAJÍ CHYBU? KDYŽ SE DOSTÁVAJÍ NA AKTUÁLNÍ HRANICI SVÝCH SCHOPNOSTÍ A DOVEDNOSTÍ. PRO JEJICH VÝVOJ JE TO DOBŘE, PROTOŽE MAJÍ ODVAHU SI VYZKOUŠET, KAM AŽ SE DOSTANOU."
zdroj: Sport Magazín, 13.12.2024
