Rozhovor se zakladateli oddílu
To vše se dozvíte v rozhovoru s předsedou oddílu Jirkou Kučerou a novými členy síně slávy – Jirkou Březinou a Liborem Štěchovým.
Zdravím, pánové,
k rozhovoru k jubilejním oslavám 25 let klubu není nikdo povolanější než původní trio, které stálo u jeho zrodu a vlastně i u začátků florbalu na Pelhřimovsku. Kdy se vůbec začala psát první kapitola historie budoucího pelhřimovského florbalu?
JB: Kdy? Datum? No, to není otázka pro mě, není nic staršího než včerejší noviny.
Za mě to začalo, když Luděk (Charouzek) sehnal první rovné „gumové“ florbalky. Pak jsem začal vést kroužek florbalu na škole, pak dospěláci v Cerekvi a pak… ale možná je to jinak. 
JK: Před novocerekvickou „oficiální“ ligou jsme jezdili v pátek na sportovní večery, kdy jsme zkusili florbal s první výbavou – rovné čepele, tlusté hole, malé branky bez brankáře – prostě běhaná s míčkem.
Postupně jsme „rozšiřovali a omlazovali“ o další hráče, až vznikla potřeba „turnaje“ a formování týmů – Cerekev (Novák, Charouzek, Havel, Prášil st., Pech M. a další generace starší), Black – prostě černá trička (Kučera, Březina, Štěcha, Kos, Jirků J. - brankář), FCVC – tehdy gympláci (Koten, Zápotočný, Charouzek), Marná snaha – Piller, Lisa K., Drahoslav. Po dvou letech v novocerekvické lize působilo na 8 týmů. Ze zájemců jsme na podzim roku 1999 vytvořili tým a přihlásili jsme se do soutěže.
Nezávisle na nás na ZŠ Na Pražské vzniklo družstvo starších žáků (Brychca, Lisa), které vedl Jirka Brychca, a na gymplu se hrál florbal o tělocviku.
Kdy a kdo přišel s nápadem na založení klubu a jeho přihlášení do organizace tehdy známé jako Česká florbalová unie?
JB: No, to samozřejmě taky nevím. Myslím, že to koordinoval zase Luděk. V té době už organizoval turnaje žákovských družstev a viděl, kdo se tomu věnuje – také jeho syn Luděk a jeho kamarádi z gymplu, my vedoucí družstev, naši odchovanci… Hledali jsme florbalové dušičky kolem sebe.
JK: Založení klubu byla podmínka pro vstup do soutěží. Liborův bratr byl předsedou kulturistů a nabídl, že se můžeme přihlásit do TJ Spartak. Tak to Libor zařídil. Honza Koten zase prozkoumal, jak registrovat a přihlásit.
LŠ: Po několika sezónách „cerekvické ligy“ jsme dospěli k názoru, že je nám tato liga malá, máme velký potenciál, rádi bychom to povýšili na vyšší level a zkusili oficiální soutěž pod hlavičkou Florbalové unie. Vše jsme domlouvali v hospodě a těžko říct, kdo to vyslovil jako první. Shodli jsme se na tom, že půjdeme nejjednodušší cestou a schováme se pod Spartak Pelhřimov (stanovy, účetnictví atd.).
Jestli si dobře pamatuji, první logo klubu tvořila lahev „vaječňáku“. Proč jste zvolili právě vaječný likér?
JB: Tak tohle vím naprosto přesně.
Vaječňák byla a je levná kalorická bomba, málo alkoholu, nekřiví hubu a mohou ji pít i abstinenti, jako tenkrát já. Měli na něj finančně jak studenti, tak učitelé, a používal se jako forma pokuty za docházku nebo pozdní příchod, nebo taky za hattrick.
JK: Vnitřní zahřívací emulze.
LŠ: Potřebovali jsme něco lehčího, snesitelného i pro mladší jedince , a myslím, že ho měl rád předevím "Bříza".
Co všechno bylo potřeba k založení klubu a jeho přihlášení do unie?
JB: No, já byl pokladník, něco jsem asi podepsal, něco zaplatil, ale papírovou válku vyválčil Jirka Kučera s Honzou Kotenem. Snad to tenkrát v začátcích nebylo těžké.
JK: Pak už jen fotky na registračky, razítko a první příspěvky a pořádání. Hrozný amatérismus, ale i nadšení. Třeba mantinely byly jen v Týně nad Vltavou a v Jihlavě. V Nové Cerekvi měla škola sololitové s železnými držáky, které jim svařili chlapi z JZD. Na Pražské byly plastové, ale vyrobené podomácku. Pamatuji si, že jsme si mantinely na první turnaj půjčili v Jihlavě. Čekali jsme, až nám je přivezou, a ve 23 hodin jsme je skládali přes zamčená vrata na Osvobození do dvora.
LŠ: Název, stanovy, účetnictví, registračky.
Vybavujete si první oficiální utkání, které Pelhřimov sehrál v Jihočeské lize? Proti komu to bylo a jaký byl výsledek?
JB: Mohl bych dohledat a machrovat, že vím, ale nevím. Já si užíval partu skvělých lidí a společné zážitky mi byly cennější než výsledky zápasů a soupeři. Žádný stres, o tom svědčí heslo před třetí třetinou, když jsme prohrávali: „Oni to ještě nevědí, že prohrají“ nebo „Pusťte mě tam, já dám gól.“ A jo, prohráli jsme, a jo, dal jsem.
JK: Neměli jsme dresy, ty jsme měli „půjčené“ ze školy, a později jsme měli modrožluté dresy od kluků z Marné snahy, které obstaral sponzor M. Piller pro družstvo malého fotbalu, který také kluci hráli. Ne všichni měli florbalky, natož náhradní, kdyby se zlomila.
Tehdy jsme cestovali do Dobříše nebo Příbrami. Poněkud komplikovaně – 2 auta a motorka. První utkání jsme nehráli, protože soupeř nedorazil. Ale hráli jsme proti Kaplici. Vedli jsme o gól a v poslední vteřině jsme dostali gól z volného úderu. Odsud je známý pozápasový rozbor, kdo za to může. „Nezabránil, fauloval, nadskočil, nechytil“ – některé nápisy se objevily i na prvním klubovém tričku.
LŠ: Možná proti Dobříši, ale fakt nevím.
Na hřišti i mimo něj jste toho zažili opravdu hodně. Na co nejraději vzpomínáte? Máte pro nás nějakou vtipnou historku z počátků oddílu?
JB: Tak toho je na knihu. Nejvtipnější zpětně bylo, když jsem Mirka Nováka (jako rozhodčí podnikovky, hrálo se souběžně) vyloučil za faul a pak i za řeči z jeho vlastní tělocvičny (byl tam ředitelem školy), a on mi pak vyčinil v hospodě: „Mně nevadí, že si mě vyloučil, mě vadí, že ses tomu smál!“ Ale kdo nezažil a nezná Mirka, nepochopí…
JK: Na skvělou partu, která společně trénovala, cestovala k zápasům, kámošila a také na sebe připravovala kanadské žertíky. Samotnou kapitolou byly např. apríly, echte mechte, berušky (zúčastnění ví).
LŠ: Rád vzpomínám na účasti na Czech Open, spaní ve třídách a „Echte mechte“ (což bylo, že všichni naskákali na vybraného jedince, který chtěl již spát). Při rozcvičování jsme s oblibou hráli „Berušku“. Opět se někteří na někoho domluvili a trefovali ho schválně míčkem. Cesty auty byly nezapomenutelné, obzvlášť zajížďka na nechvalně známou kaplickou E55, kdy jsme chtěli množstevní slevu u „lehkých žen“.
A samozřejmě na nesmrtelné hlášky z hospod typu: „Co si dáte vy?“ „Já si dám hranolky.“ „A s čím?“ „No přeci se smažákem.“
Jaký největší florbalový zážitek si vybavíte?
JB: Více bylo těch poflorbalových zážitků. No, ale třeba florbalová hromadná BITKA se jen tak nevidí.
JK: Zápasových bylo spousta, například nutně jsme potřebovali bodovat v posledním zápase regionálky proti Jihlavě a 5 minut před koncem jsme prohrávali o 2 góly, přesto se podařilo v poslední minutě 2x skórovat a myslím, že jsem u jedné branky byl jako střelec.
Nebo taky smutná záležitost na Czech Open. My jsme se probojovali a ráno hráli utkání v hokejové hale Sparty. Bohužel rosný bod a kluzká palubovka znemožnila hrát, a my jsme prohráli jen na nájezdy a celý den jsme podávali protesty. Bohužel velké zklamání.
Jako fanoušek MS mužů v roce 2004 zápas proti Švédsku v Ostravě jsem zažil poprvé fanouškovskou atmosféru a potlesk hráčům ve stoje.
LŠ: Určitě jednotlivé postupy do vyšších soutěží, byla to vždycky ohromná motivace. Začínali jsme od nuly a propracovali se do celostátních soutěží.
Za zmínku stojí i bitka s Táborem a známá Káji Lisového „Packobijka“, kdy přetáhl trenéra Packu hokejkou, je nesmrtelná.
Jirko, Libore, během vítězného utkání proti Jihlavě jste byli uvedeni do síně slávy. Když jste před 25 lety zakládali oddíl s pouhými 15 hráči, dokázali jste si představit, kam až se klub může za takovou dobu posunout? A jaké pocity ve vás vyvolal váš „návrat“ do haly?
JB: Nedokázal jsem si to představit. Nepřemýšlel jsem o tom. Vedli jsme mládež na svých školách i před tím. Užívali jsme si to, dělali jsme to rádi. Nejdřív jsme si chtěli jen zahrát, ale ČFbU nás donutila, abychom si udělali zkoušky rozhodčích a pravidelně pískali, abychom měli registrovanou mládež, protože je to tak lepší, no a jako nejstarší aktivní hráči jsme to táhli s radostí dál a po nás další, a to je dobře.
Pocity po návratu do haly:
- Smutek, že síň slávy = konec sportovní kariéry.
- Radost, že tolik lidí má rádo florbal.
- Smutek, že si Pelhřimov zaslouží vyšší soutěž.
- Radost z přítomnosti bývalých spolužáků, pár vět a vzpomínek, dárek s logem na památku.
- Super zážitek pro mě po více jak 20 letech a děkuji za něj všem aktivním lidem kolem florbalu, zejména pak Jirkovi Kučerovi.
LŠ: Když jsme tenkrát s Břízou absolvovali ukázku florbalu u Luďka Charouzka, okamžitě nás to nadchlo a pustili jsme se do nákupu vybavení do školy. Rozběhli kroužky na školách 1. ZŠ a 2. ZŠ a vypiplali si vynikající hráče, kteří pak byli, a někteří stále ještě jsou, oporami týmu (Martin Kos, Petr Poduška, Jirka Jirků, Dan Pech, Míra Lisa…).
Kam se za těch 25 let pelhřimovský florbal dostal, je úctyhodné. Nejen herně, kdy třeba přihrávky na jeden dotek pro většinu z nás byly nemyslitelné, ale i promyšlené sestavy, skutečný odborný trenér atd. Především organizačně a s prezentací na veřejnosti se to nedá srovnat. Vždy je to o lidech, a tady je parta, která tomu dává myšlenku a velmi vysokou úroveň. Obrovskou zásluhu má na tom Kůča, který tomu obětuje neuvěřitelnou spoustu času a za to mu dík.
Pocity při uvedení do síně slávy? Samozřejmě jsem cítil smutek nad tím, že už nejsem součástí, a cítil jsem touhu si zase zahrát před skvělými pelhřimovskými fanoušky.
Setkal jsem se s bývalými spoluhráči, to mě velmi potěšilo, že dorazili.
Pak jsem si uvědomil, že jsem se přiřadil mezi již nesmrtelné členy pelhřimovského florbalu a že vlastně patřím mezi lidi, kteří tady pomohli florbal rozjet, a to mě ohromně naplnilo.
Velmi si vážím toho, že Síň slávy vznikla a já můžu být její součástí.
Opět skvělá organizace celé akce pod vedením Jirky Kučery.
Děkujeme vám, pánové, za váš čas a rozhovor. A také za vše, co jste pro náš oddíl udělali. Díky vám si dnes můžeme užívat florbal v Pelhřimově!
Přečti si také: noví členové síně slávy
Poslechni si: Rozhovor s Jirkou Kučerou v Rádiu Pelhřimov
